RECENZE: Interstellar – historie sci-fi žánru se nepíše

Christopher Nolan je v současnosti jedním z miláčků Hollywoodu a filmového světa vůbec. Jeho filmy hodnotí kladně recenzenti a svojí cestu si k nim nacházejí také diváci. Z čehož zase pramení spokojenost studií, protože trezory se plní. Jeho nejnovější snímek, sci-fi Interstellar, se tak celkem logicky stal událostí podzimu. A zaplněný pražský IMAX v neatraktivním nedělním čase 13:20 potvrzoval, že Nolanova aura působí i na českého diváka.

Čas lidské rasy na modré planetě se chýlí ke konci. Země přestala dávat nezbytné plodiny a zuboženému lidstvu tak zůstává pouze kukuřice. Ale také ta brzy podlehne vlezlé nákaze a všudypřítomným písečným bouřím. Je tedy čas najít pro lidstvo nový domov. A ojedinělou možnost nabízí černá díra, která se objevila nedaleko Saturnu. Skrze ní může odvážná expedice objevit nový obyvatelný svět – v jiné galaxii.

Christopher Nolan nám chtěl bezesporu přinést novou klasiku žánru a nikdo mu neubírá, že by se nevydal na maximum. Do Interstellaru ale zanesl tolik motivů a témat, že to někdy působí až dojmem, jako by tenhle dort kuchtili pejsek s kočičkou. Všechno navíc budí zdání, že tohle už jste někde viděli. A skutečně; až na originální pojetí robotů tu nenajdete nic vpravdě původního. Klasiku žánru prostě nemůžeme natočit podle vzorce.

Když už se vám nepodaří natočit novou sci-fi klasiku, pořád ještě můžete divákům nabídnout chytrou podívanou, která má šanci stát se třeba zapadlým klenotem všech fyzikálních geeků. Jenže ani to se
Interstellaru nedaří. Pravda; stěžejní myšlenka, že jediné, co může překročit hranice času je gravitace, je velice zajímavá (a pravdivá), ale celkovou vědeckou konstrukci filmu nabourávají nepřesvědčivé motivace některých postav i jejich klišoidní spasení (nebo zatracení). Vědci, jejichž misí je samotná záchrana lidského druhu, by se zkrátka neměli začít chovat, jako nějací darebáci z druhořadého slasheru. Nebo by se tak měli chovat všichni. Hlavní hrdinové by si zase měli ujasnit, jestli tedy poletí, nebo nepoletí a neměnit své rozhodnutí, jako když Pavel Nedvěd rozmýšlel konec reprezentační kariéry.

Nevadí. Pořád ještě můžeme dostat “alespoň” zábavnou blockbusterovou sci-fi podívanou, která bude nabízet eyecandy momenty a nezapomenutelné scény. Jenže při troše zamyšlení si musíte připustit, že
Interstellar je možná velkolepou podívanou, ale rozhodně ne velkolepou trikovou podívanou. Asi jsem coby divák až moc zmlsaný, ale podobné vesmírné záběry můžu vidět dnes a denně v každém druhém
dokumentu. Ale ani záběry z jiných světů nepřinášejí nic, co by vyvolalo kýžený WOW efekt. Mořský svět je prostě samá voda, zmrzlý svět je samá zmrzlá voda (nahoře i dole) a několik vteřin z nového domova lidské rasy mi tak trochu připomnělo písečnou planetu Tatooine ze Star Wars.

A tak je to vlastně s celým filmem; kupí se tu odkazy na nejrůznější klasická, i méně klasická, díla (nejočividnější jsou pocty Kubrickově Vesmírné odysee), ale původního obsahu je tu pramálo.
Nolan si tedy tentokrát utrhnul příliš velké sousto. Chtěl natočit vědeckou sci-fi klasiku žánru, která by se zamlouvala masám, ale zároveň měla své nadčasové kvality. Z řemeslného hlediska je samozřejmě vše na té nejvyšší úrovni, ale Interstellar obstojí “jen” coby povedený sezónní blockbuster. Bez přesahu, protože ten by byl doslova vymodlený. Jsem ale optimista. Věřím, že (třeba) příště už to Nolanovi vyjde.