RECENZE: Metro Manila – drsný život ve filipínské metropoli

Filipínská kinematografie. Asi by se nad tím leckdo pousmál, ale vězte, že Metro Manila dává drtivé většině českých filmů těžké K.O. hned v prvním kole.

Zápletka je jednoduchá. Mladý manželský pár (Oscar a Mai) začíná na venkově strádat, a tak se vydává za štěstím do Manily. Jenže uchytit se v tomhle mraveništi není vůbec žádná legrace. Nemáte práci, peněz jen minimum, nemáte střechu nad hlavou, ale za to máte na krku dvě malé děti a jejich hladovějící krky. To se pak člověk snadno sveze po životní skluzavce dolů, do slumu mezi bezdomovce, na okraj společnosti.

K tomu si připočtěte vychytralého “dobráka”, který vás připraví i o poslední peníze a snadno vám dojde, že je na čase zkousnout trochu toho ponížení, aby člověk přežil. A v téhle situaci se objeví někdo, kdo o vás projeví zájem, pomůže vám se sehnáním práce, zajištěním bydlení a tak dále. Zdá se, že kormidlo osudu se konečně začíná otáčet správným směrem, ale je tomu opravdu tak?

Film nese klasický motiv, který se dá zjednodušeně popsat slovy “na venkově žijí dobráci, ve městech hajzlové”. A i když z toho můžou pramenit pořádná klišé, tomuhle filmu se daří všechno kočírovat ve vkusných mezích. Vykreslení složitých životních situací, které vedou k zamyšlení se nad vlastní sebeúctou, je zachycené tak chladně a popisně, že zas jednou budete rádi za to, co máte (nebo i nemáte). Tempo celou stopáž nijak nekolísá a také tohle přispívá k tomu, že se do příběhu snadno ponoříte. Odvíjí se totiž tak nevtíravě a samozřejmě, že mu nejde neuvěřit.

Metro Manila jsem chtěl vidět hlavně proto, protože režisér Sean Ellis má na svědomí film Anthropoid. Teď můžu s klidem říct, že se na nejnovější zpracování atentátu na Heydricha těším a také to, že očekávání stoupla.