RECENZE: Volyň – mí sousedé zabijáci

Na severozápadní Ukrajině leží oblast zvaná Volyň, kde na přelomu 19. a 20. století žila také početná skupina českých přistěhovalců. Hlavními národnostmi tu ale byli Ukrajinci a Poláci. A právě o jejich nesnadném soužití za druhé světové války vypráví stejnojmenný film Volyň.

Polský snímek má přes dvě hodiny a hlavně v úvodu se poměrně vleče. Divák musí sledovat místní zvyky, pěvy i tance a poměrně snadno tak může nabýt dojmu, že sleduje muzikál. Ale všechna tahle vata se zúročí v poslední části filmu, kdy dojde na opravdu explicitní podívanou.

Nečekejte válečný film v tom smyslu, že dojde na epické bitky nebo dokonce akční scény. Tohle je spíše sociální rozborka toho, jaké motivy vedly k tomu, že se mezi sebou začali masakrovat sousedé, kteří spolu ještě před válkou uzavírali sňatky a chodili spolu na pivo.

Z řemeslného hlediska není Polákům co vytknout; znovu dokazují, že umí natočit kvalitní evropský velkofilm a znovu nám tím dávají na zadek. Trochu na škodu může být snad jen jakási překombinovanost postav, kdy jsem se místy docela ztrácel v tom, kdo je kdo, protože jakmile si jeden z hrdinů nechá narůst knír, je k nerozeznání podobný jinému a podobně. Ale po chvilce vše zapadne, takže na konci máte ucelený přehled o všem, co se na plátně stalo.

Nejpůsobivější částí filmu a tím, co žene jeho hodnocení vzhůru, je ale bezesporu již zmiňovaná poslední část. V ní dojde na brutální krvavá jatka a kamera před nimi neuhýbá, takže otrlý divák dostane velice vydatnou porci krve, masa i šlach. Z některých scén vám opravdu nebude dobře, protože na Volyni se tenkrát nepárali třeba ani s dětmi nebo s těhotnými ženami.

Až se člověku nechce věřit, co všechno si mezi sebou sousedé dokáží udělat. Určitě vás v tu chvíli napadne vynášet nad všemi těmi krvelačnými národy příkré soudy, ale uvědomme si, že něco podobného se dělo také u nás. Sudety by mohly vyprávět. Takže si Volyň vychutnejte spíše jako univerzální vztyčený prst o tom, že válka dostává z některých lidí opravdu to nejhorší.