RECENZE: Joe – americký sen naruby

Nicolas Cage býval jednou z největších hollywoodských hvězd. A nebýval to špatný herec. V současnosti je ale zhruba na úrovni Stevena Seagala, který své produkce točí v Rumunsku a podobně exotických destinacích. Exotických pro Američany. Tenhle fakt zamrzí o to víc, když se Cage občas probere z letargie a předvede, že hrát pořád umí. Což je příklad filmu Joe.

Joe je dobrácký chlapík, který šéfuje svojí pracovní partičce v zapadlé díře uprostřed lesů kdesi na jihu USA. Jeho smysl pro spravedlnost ho už několikrát dostal do křížku se zákonem a bývalý trestanec se teď snaží držet od problémů co nejdál. Jenže uprostřed komunity životních ztroskotanců naráží na nespravedlnost světa až příliš často. Když se u něj o práci přihlásí teenager Garry, věci se zkomplikují ještě víc.

Garryho otec je beznadějný alkoholik a tenhle démon sžírá celou rodinu – v násilnickém područí jsou totiž také matka a sestra. Joe ale vidí, že Garry je schopný kluk, co by se mohl odrazit k lepší budoucnosti a mezi oběma vznikne silné pouto. Vše vygraduje až do situace, kdy Joe musí Garryho ochránit způsobem, který by mohl znamenat, že se dostane zpátky do vězení.

Mezi oběma hlavními hrdiny funguje skvělá chemie. Cage je ve své roli strhaného dobráka a beznadějného nastolitele spravedlnosti s násilnickými sklony zcela uvěřitelný a vedle něj znovu excelujte mladé vydání Toma Hardyho Tye Sheridan (Detour, Bahno z Mississippi aj.). Pamatujte na Filmfanaticova slova; o tomhle klukovi ještě hodně uslyšíte!

Výborná je i atmosféra zapadákova, kde se americký sen tak úplně nepovedl a změnil se spíše v noční můru, ze které se nemůžete probrat. Po delší době nás tedy filmaři nevzali na exkurzi ze života vyšší třídy, ale protáhli nám huby ústa pěkně hnusným bahnem, za což jim ve výsledku patří dík. Znovu si totiž uvědomíme, že naše vlastní životy nejsou až tak zlé, jak by si někdo snažil namlouvat.