FFF: Poslední, ale jedinečný mohykán

Nemá smysl tancovat kolem horké kaše, nebo – ať se držíme tématu – kolem doutnajícího indiánského ohniště. Poslední mohykán patří mezi nejlepší filmy všech dob. Howgh.

Teď bych mohl recenzi ukončit a dál mlčet jak huronský lovec stopující jelena, ale předpokládám, že když už jste na FilmFanatica zavítali, tak od něj chcete víc než pouhý odstavec euforického nadšení. Takže pěkne po pořádku.

S režisérem Michaelem Mann se podíváme do Severní Ameriky během války mezi Francií a Anglií v 18. století. Poslední mohykán je natočen podle stejnojmenné knihy Jamese Fenimorea Coopera, ze které však zbyly kromě mušket, šavlí a tomahavků ještě postavy, název a základní kostra příběhu. Film je však i přesto výrazně lepší než knižní předloha.

Mann se totiž díky změnám vyhnul unylosti Cooperovy knihy a od začátku před divákem ve velkorysé výpravě rozehrává napínavý, dobrodružný a v neposlední řadě i přiměřeně romantický příběh. Proti sobě stojí Hawkeye (Daniel Day Lewis) zachraňující dcery briského generála a huronský náčelník Magua, ze kterého Wes Studi udělal jednoho z nejdokonalejších padouchů filmového plátna. V mládí mi jeho výkon dokonce rozcupoval Vinnetouem vykreslené představy o indiánech jako grizzly běsnící v týpí plném papoosat.

Celý film navíc kromě skvělé kamery (Dante Spinotti) podkresluje fantastická hudba (Trevor Jones, Randy Edelman). V závěru se tak dočkáme naprosto strhující osmiminutovky, během které musí i srdce nejzatvrzelejší bledé tváře alespoň na chvíli zatoužit stát se hrdým indiánským bojovníkem, který vyrve svou lásku ze spárů podlého nepřítele a poté ho skalpuje tupým nožem. A když tohle dokáže film s člověkem udělat, pak si bez debaty zaslouží nejvyšší hodnocení. Takže teď už definitivně: Howgh.