Recenze: Nespoutaný Django aneb western podle Tarantina

Nenechte se zmást nadpisem k recenzi. Western podle Tarantina, to ve své podstatě znamená, že neuvidíte nic revolučního. Je to zkrátka western, ve kterém uvidíte všechno, co už jste mohli vidět někde jinde (a dříve), akorát to bude v novém kabátě. U většiny režisérů by se tomu říkalo plagiátorství, u Tarantina je to postmoderna.

Tarantino se sice oprostil svého nejprofláklejšího trademarku a příběh vypráví chronologicky, ale pořád je tu jasně čitelná epizodičnost děje. Na cestě k hlavnímu questu (vykoupení Djangovi manželky z otroctví) tak hrdinové absolvují jednotlivé mise (zabít toho a toho padoucha), které jim přidávají nějaký ten skill (obvykle v ovládání zbraní), jenž pak využijí při střetu s finálním bossem (Di Caprio / Jackson). Nic není přímo ohraničené na kapitoly, ale při troše soustředění vám to dojde; Tarantino nám přednáší vpravdě epický příběh ve stylu starých spaghetti westernů. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jde vlastně o westernový roadmovie. Rozpočet kolem 100 milionů dolarů je totiž skutečně znát a výprava je zkrátka velkolepá. Rozhodně největší, jakou kdy Tarantino měl.

Krom samotné kostry vyprávění pak Tarantino vzdává hold (jak už u něj bývá dobrým zvykem) klasikám žánru i hudebním doprovodem. Morricone, Bacalov a další jsou ale doplněni třeba i rapem. Což na mě působilo trochu samonosně, jakože něco ve stylu “koukejte, co jsem udělal, dal jsem do westernové přestřelky rap, tleskejte mi”, ale naštěstí ve filmu těchto momentů není tolik, aby působily vyloženě rušivě. Dalším převzatým fíglem a zároveň poctou spaghetti westernům jsou rychlé zoomy i cameo originálního Djanga (Franco Nero). S původním Djangem ale Tarantinův opus nemá prakticky nic společného. Snad jen to, že i v případě originálu šlo o záchranu něžnějšího pohlaví.

První zhruba hodina a čtvrt filmu mi utíkala úplně nádherně, já se skvěle bavil a říkal jsem si, že starej dobrej Quentin je zpátky. Od dob Jackie Brownové (která se mi líbila) mě totiž Tarantino víceméně zklamával svou kinematografickou onanií nad sebou samým. Bohužel s příjezdem do Candielandu zábava končí. Di Caprio je výborný herec a i tady podává v roli největšího badass otrokáře přesvědčivý výkon, ale scéna u večeře, která trvá asi 40 minut (!) je zkrátka takovou změnou tempa, že jsem jí neustál. Možná jde o další skrytou poctu klasikám, jako je např. V pravé poledne, protože i tady se strašně dlouho nic neděje, aby se následně vše vyřešilo během krátké přestřelky. Jenže u mě tahle pasáž zanechala na jazyku takovou pachuť, že jsem se jí do konce filmu nezbavil. Byť přiznávám, že na druhé shlédnutí to bylo snesitelnější, než jsem čekal.

Pominu-li, že celou dobu chladně uvažující a dokonale kalkulující Waltz se nechá naprosto nelogicky a doslova dětinsky vyprovokovat k sebevražednému aktu, dostáváme se k hlavnímu záporu celého filmu; ten má totiž asi 2 hodiny a 45 minut! Přičemž hlavně poslední půl hodina je už vyloženě nastavovaná kaše. Nejen, že musíme přečkat onu 40minutovou večeři u Di Capria, ale následně ještě transport do dolu, Quentinovo cameo na pohlazení ega, útěk a návrat do Candielandu.

Abysme se dostali i k rozboru přestřelek; ty jsou vážně zábavné a krev i kusy masa lítají z lidí stejně efektně, jako celá těla nelogickými směry po zásahu kulkou. Při sledování toho všeho cákání mi ale vyvstalo na mysli, že Tarantino tenhle vodní styl okoukal u Rodrigueze v Planetě teror. Tam se zombící doslova měnili ve vodní figurky při nárazu do kamionu nebo zásahu kulkou. Takže nejspíš zase nic originálního, sorry Quentine.

Co tu tedy v Djangovi vlastně máme? Mistr postmoderny a okoukávač Quentin Tarantino nám natočil výpravný western, který má být poctou spaghetti westernům. Včetně jejich vypravěčských postupů, kamerových jízd, střihů, hudby a vůbec všeho dalšího. Nic originálního nám nepřináší, všechno nám ale zabalil do moderního, stylového a efektního hávu. A já se teď s ptám; není to vlastně to, co chceme vidět?