Recenze: Let – na koksu a vodce až na(d) mraky

Whip Whitaker. Zní vám to jméno cool? Pak vězte, že tenhle kapitán letadla si život skutečně užívá plnými doušky. Chlastá, sjíždí se koksem z klínů vnadných letušek, z pokoje vychází s blaženým úsměvem, slunečními brýlemi na tváři a za zvuků melodie Sympathy for the Devil. Kdo je ale tím ďáblem, o kterém nám Mick Jagger zpívá?

Denzel Washington snad nestárne. Vážně mi připadá, že už nějakých 20 let vypadá stejně. Tady si střihnul roli pilota, který propadl alkoholu i drogám. A jde to dokonce tak daleko, že si neváhá přihnout ani během letu. Když mu ale letadlo vypoví službu a začne se volným pádem řítit k zemi, prokáže svou extra třídu. Neuvěřitelným manévrem ho obrátí vzhůru nohama a nakonec s ním doplachtí na zem. Místo 106 pohřbů se jich tak koná jen 6, ale hnidopichům ve vyšetřovacím týmu havárie to stejně nevoní. Za hladinku v Denzelově krvi ho chtějí dostat za mříže.

Celý film je pak víceméně klasickým příběhem závisláka, kterému se snaží pomoct všichni v jeho okolí, jenže on sám o tu pomoc vlastně nestojí. Washington předvádí skvělý výkon a rozhodně nepřehrává stavy pod vlivem, což je jedině ku prospěchu věci. Díky tomu si totiž dokážete vychutnat širokou škálu jeho opilosti i drogového opojení. Ale s postupem času si chtě nechtě musíte přiznat, že Whip Whitaker vaše sympatie ztrácí. Středobod filmu se totiž naprosto přirozeně přesune od toho, že lépe by havárii nikdo nezvládnul k tomu, že vodka sice za nehodu nemohla, ale za ovládací knipl letadla by zkrátka sedat neměla.