RECENZE: Úsvit planety opic – opičárny, které stojí za to

Před třemi roky všechny příjemně překvapil (na letní blocbuster) poměrně chytrý a zároveň střídmě efektní remake Planety opic. Zrození planety opic patřilo rozhodně k tomu nejlepšímu, co nám léto 2011 nabídlo a už v úvodu dnešní recenze vám můžu prozradit, že stejně tomu je i u Úsvitu planety opic.

Děj se odehrává zhruba nějakých 10 až 20 let po skončení prvního dílu; lidstvo vinou “opičí chřipky” téměř vymřelo a opicím se naopak skvěle daří v lesích za San Franciscem. Už několik zim je bývalí vládci planety neobtěžovali svou přítomností a tak si opičáci myslí, že už jim matička Země možná nadobro zamávala. Jenže zdání klame; kolonie lidí v San Franciscu se stále drží při životě. Blíží se však chvíle, kdy jim dojde palivo, které by pohánělo generátory elektrické energie. Řešením této energetické krize má být znovuzprovoznění eletrárny na přehradě nedaleko sídla opic. A v tom může být háček.

Hlavním hrdinou je, stejně jako v prvním díle, vůdce opičáků Caesar. Ten vede populaci opic podle několika jednoduchých zákonů; “opice nezabít opici” apod., šíří mezi ně vzdělání a vůbec celkově dohlíží na rozkvět svého druhu. Blížící se konflikt s lidskou rasou ale rozdmýchává v řadách opičáků staré rány a ne všichni jsou tak otevření mírovému řešení krize, jako právě Caesar.

Na povrch se tak projeví charaktery klasických válečných jestřábů, ale i mírových zastánců, kteří věří, že oba druhy mohou žít vedle sebe ve vzájemné toleranci. A tyto postoje se střetávají jak na straně lidí, tak na straně opic. Archetypy jednotlivých postav zkrátka dávají tušit, že neodvratné se dříve či později stejně stane. A to ať už si ti rozumnější na obou stranách konfliktu budou počínat sebelépe. Což ale filmu rozhodně neubírá na atmosféře. Právě naopak; charaktery opic trefně karikují vybrané lidské vlastnosti a vyzdvihují je do absurdních výšin, takže vy na jednu stranu plně chápete vzájemnou nedůvěru obou druhů, ale zároveň fandíte tomu, aby jeden z nich udělal první vstřícný krok, čímž by zachránil celou situaci.

Samostatnou kapitolou jsou pak triky. Všichni počítačoví opičáci jsou zkrátka perfektní a vám absolutně nepřijde, že byste se dívali na něco, co ve skutečnosti neexistuje. Každá vráska, kapka potu i slza, to všechno je dokonale uvěřitelné. Trochu krkolomnější jsou triky snad jen ve scénách, kde opice sedlají koně, ale pokud byste na to nebyli upozorněni, možná byste si toho ani nevšimli.

Závěr filmu pak znovu nechává pootevřená vrátka dalšímu pokračování a za sebe jsem moc zvědavý, jakým směrem se bude série ubírat. Po prvních dvou dílech si dovolím tvrdit, že vkusnější a zároveň nabušenější restart neměla žádná série z poslední doby. Zda-li vůbec někdy. Já osobně tedy rozhodně doporučuji, abyste těmhle opičárnám věnovali pozornost i čas.