RECENZE: Chlapectví – víc než stařectví?

Richard Linklater (režisér trilogie Před úsvitem / soumrakem / půlnocí, ale pro mě hlavně jednoho z filozoficky nejpřínosnějšího – a zároveň nejhůře koukatelného – filmu Sním či bdím?) si před 12 lety řekl, že natočí příběh o dospívání. O chlapectví jednoho hocha a v něm nám ukáže všechno, co tohle období přináší.

Pokaždé za těch 12 let se tedy na několik dnů sešli všichni protagonisté filmu a natočili materiál, který Linklater letos sestřihal ve vskutku epickou podívanou. Byť se striktně epizodní strukturou, bez výraznější dějové linky.

Nejsilnější stránkou Dospívání není atraktivita jednotlivých scén nebo strhující dějové zvraty. Je to jeho obyčejnost, všednost zachyceného a s tím vším přímo související kouzlo, které nabízí sám život, v tom jaký je. Film je tedy ve svém obsahu naprosto banální (podobně by se dal zpracovat život každého z nás), ale jeho zpracování je tak jedinečné, že po závěrečných titulcích budete mít pocit, že jste právě byli svědky filmové historie.

A možná, že tomu tak skutečně bylo. Podobných časosběrných experimentů se totiž asi jen tak nedočkáme. Jenže i kdyby Chlapectví zůstalo jediné svého druhu, dokázalo by, že tenhle koncept může fungovat.