RECENZE: Birdman – divadlo a film sobě

Krom dvou výjimek už jsem viděl všechny snímky, které letos budou usilovat o Oscara v kategorii Nejlepší film. Bohužel, rozhodně mezi nimi není žádný, po jehož zhlédnutí by se dostavil skutečný WOW efekt (sorry, Chlapectví) a já měl dojem, že jsem byl právě divákem filmové události roku. Ale je mezi nimi jeden, který mi v hlavě zraje jako víno.

Režisér Alejandro González Iñárritu si udělal jméno už svým debutem Amores perros – Láska je kurva a pod kotel pak přiložil skvělým dramatem 21 gramů. Jestli vám tyhle filmy přišly náročné na diváka, tak vězte, že Birdman jde v tomhle směru ještě o hezký kus dál.

Sledujeme v něm trnitý příběh vyhaslé filmové hvězdy Riggana Thomsona (Michael Keaton), jenž se proslavil rolí comicsového hrdiny Birdmana. Na jeho slávu už ale v současnosti padá prach, s čímž se však nehodlá smířit a hodlá si vydobít veřejné uznání svých uměleckých schopností. Na Broadwayi proto připravuje divadelní hru, kterou sám režíruje a hraje v ní i hlavní roli. Jenže k tomu, aby dosáhl zadostiučinění, musí Thomson překonat řadu nesnází.

Hned v úvodní scéně režisér diváka znejistí; Thomson (Keaton) meditativně rozmlouvá se svým superalteregem (Birdmanem, mrk Batmanem ;-) ), což by se ještě dalo pochopit. Pro jeho kariéru je to signifikantní persona a oba vlastně sdílejí jednu duši. Jenže Thomson u toho levituje a následně i předvádí své telekinetické schopnosti! Takže o co tady jde?

Po meditativním rozjezdu bleskově přichází kolotoč událostí, které bez jediného střihu (ve skutečnosti s využitím rafinovaných triků) vedou až k závěrečné katarzi. Okřídleně hravá a někdy až psychedelická kamera nás zkrátka naloží na horskou dráhu a zběsile sveze až k závěrečným titulkům. Což na diváka klade obrovské nároky. Kdekoho by totiž tenhle kulometný přístup “pořád se něco děje” mohl nejen unavovat, ale dokonce i nudit. A udržet si koncentraci celou stopáž skutečně není jednoduché.

Naštěstí sem tam střídají slovní přestřelky pomalejší debaty u cigárka nebo vnitřní monology Riggana Thomsona. Do toho Birdman postupně klove a klove a vy čekáte, jestli mu hlavní hrdina podlehne a ještě jednou obleče superhrdinský kostým.

Birdman se odehrává prakticky pouze v divadle na Brodwayi, jeho zákulisí a přilehlém okolí. Nejsilnější stránkou filmu tedy logicky není výprava ale právě zmiňovaný styl vyprávění, jeho tempo a hned v závěsu také herecké výkony. Michael Keaton hraje v životní formě vlastně sám sebe (podle mě si za tuhle roli půjde pro Oscara), ale excelují i další; Edward Norton, Naomi Watts, Ema Stone a ve vážné poloze až překvapivě skvělý Zach Galifianakis.

Iñárritu zkrátka nenatočil jedoduchý film pro mainstreamového diváka. Je to těžká látka, která vzdává poctu všem těm narušeným osobnostem, egocentrikům i zneuznaným hrdinům, jichž je ve filmovém a divadelním světe bezpočet. Na Birdmana se nekouká snadno, ale jeho hloubka ve vás zůstane a bude zrát / klovat. Pro mě osobně je to prozatimní favorit č. 1 na Film roku (co se týče Oscarů).