RECENZE: Děda je lotr – a nadrženej

Robert De Niro si před lety ve své kariéře prošel obdobím, kdy se nacpal snad do každé komedie, na kterou dostal nabídku a většinou to nebyla šťastná volba. Auru geniálního herce začala pokrývat vrstva trapného prachu a vzduch začal smrdět senilitou. Teď už se ale zdá, že Bobby je zase ve formě a na stará kolena se mu nakonec podařilo najít se v komediálním žánru způsobem, který je pro tuhle legendu důstojný.

Začalo to v Rodriguezově brakovém Machete, pokračovalo odlehčenými Mafiánovými, loni gradovalo vrcholně příjemným Stážistou a teď to svým způsobem eskaluje v Dědovi lotrovi. Bobby si zkrátka užívá plnými doušky.

Coby děda Zaca Efrona totiž netouží po ničem jiném, než si to rozdat s nějakou vysokoškolačkou a na tomhle motivu fakticky stojí celý film. Jestliže tedy milujete sexistické komedie, tady si politicky nekorektního humoru užijete měrou vrchovatou. Děda lotr je místy až tak sprostý, že vám dá vzpomenout na zlatá osmdesátá léta, kdy zažíval tenhle druh komedií svůj vrchol.

Chemie mezi ústředním duem De Niro / Efron funguje na výbornou, i když tím hlavním, kdo táhne káru, je jednoznačně Bobby. A když pak v závěru dojde i na nějaká ta povinná životní moudra a film se tím sveze do zajetých kolejí žánru, vůbec vám to celkový dojem nezkazí. Je to totiž takový příjemný dojezd zběsilé jízdy, která téhle katarzi předchází. Brzdit z fleku by mohlo mít nepříjemné následky, ale takhle vše plynule přejde v závěrečné titulky.