RECENZE: Vetřelec: Covenant – slepá ulička evoluce legendy

Vetřelec je asi nepůsobivější filmové monstrum (Predátor promine) a Scottův film z roku 1979 , který odstartoval tenhle kult, je imponující i dnes. Téměř po 40 letech! Když tedy před lety sám Ridley Scott prohlásil, že se vrací k vetřelčí tématice, všichni jsme jásali radostí. Dokud jsme pak neviděli Prométhea. Rozvíjela se v něm úplně jiná mytologie, než by si všichni přáli, postavy se chovaly hodně nesmyslně, a tak nám ve výsledku zbyly jen skvělé efekty, které film udrželi v první lize.

Nevím kde teď začít s tím, co všechno je špatně na Covenantovi. Ale asi začnu tím nejkřiklavějším; doslova idiotské chování postav. Oproti Prométheovi se jde ještě dál a zlomová scéna po vylodění na neznámé planetě na mě působila až parodicky a komediálně. Tohle fakt bolelo.

Kvůli tomu, že celá posádka je parta nesympatických, naprosto nevyrovnaných a neodborných hysteriků a hysterek, jsem se nemohl ubránit dojmu, že vzhledem k osudu, který všechny nemine, byli na tuhle misi vybrání právě proto, že patřili mezi to nejhorší, co mohla lidská rasa nabídnout jako svojí “elitu”. Za to se tenhle “materiál” skvěle hodí coby krmivo pro xenomorfy a nejzvrácenější genetické pokusy androidů hrajících si na Bohy.

A když je jediným, kdo si zaslouží alespoň trochu pochopení a sympatií komik Danny McBride, musí vám být jasné, že je něco špatně. Což není nic proti McBridovi, protože ten se své úlohy zhostil přinejmenším se ctí. Filmfanaticovi se tak nejvíce zamlouvala úvodní část filmu, kdy se vesmírná loď Covenant řítí vesmírem vstříc nové kolonii na jedné obyvatelné planetě. Právě tam je nejvíce cítit atmosféra původního Vetřelce a prostor dostanou i zajímavé hudební alternace, které se původnímu zážitku přiblíží víc, než jakákoli další scéna ve filmu.

Vetřelec: Covenant se zkrátka nepovedl. Nebo lépe řečeno; kdyby se nejmenoval Vetřelec, asi by neschytal ze všech stran tak příkré soudy. Ridley Scott totiž evidentně nechce točit filmy o vetřelčím universu, ale filozofické úvahy o lásce, Bohu, našem původu, výkladu Bible atd. Což sám o sobě není špatný nápad, ale ve filmu, který má rozklíčovávat genealogii nejpůsobivějšího filmového monstra, se nad těmito tématy nechcete zamýšlet. Chcete vidět něco jiného.

Trochu překvapivě mě tentokrát neuchvátily ani triky. Samozřejmě jsou na té nejvyšší úrovni, ale nejvíce si jich užijeme ve zmiňované úvodní části a pak už se vše nepochopitelně zahalí do šedých tónů a temných stínů, takže toho fakticky až tolik nevidíme. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že Ridley Scott teď tlačí rodokmen geniálního Giegrova monstra směrem, kterým by se jeho genetický otec nikdy nevydal. Kašlajíc přitom na fanoušky a vlastně na všechny. On si prostě na stará kolena chce odvyprávět filozofující vesmírnou operu a Vetřelec má tu smůlu, že mu pro jeho záměr musí poskytnout kasovní jistotu. Má totiž pořád takovou sílu, že na něj diváci přijdou. Ale kolikrát ještě?