RECENZE: Kapitán – šaty dělají člověka

Do konce 2. světové války zbývají dva týdny a svobodník Willi Herold nachází na útěku z fronty uniformu kapitána Luftwafe. Okamžitě si ji obléká a přejímá manýry i vrtochy vysoké šarže. Brzy kolem sebe začíná hromadit další ztracené i zběhlé vojáky a coby jejich sebevědomý velitel se vydává vstříc krvavé jízdě hroutící se Říší.

Režisér Robert Schwentke má za sebou spíše mainstreamové filmy jako například celkem povedenou akční komedii RED, a tak mě překvapilo, do jakého artu se to pustil. Kapitán je totiž ryze černobílým snímkem a tahle polní šeď mu rozhodně padne. Vykreslení doby bez barevných příkras je totiž více než odpovídající. Německo je doslova v rozkladu a každý už bojuje jen sám za sebe, o své vlastní přežití. Až na pár fanatických psychopatů, mezi které patří právě svobodník/kapitán Willi Herold.

Jak se vrství události, propadá se Herold stále hlouběji do role kapitána a opojen vlastní mocí, kterou ještě umocňuje smyšleným pověřením od samotného vůdce, ze sebe dostává to nejhorší. Staré moudro “dejte blbovi funcki, vymyslí lejstro” se tu kloubí s dalším příslovím o tom, že “šaty dělají člověka” a ve výsledku je z toho mrazivá studie, co s člověkem udělá, když mu do rukou spadne moc. Což je v tomto případě o to mrazivější, že film je podle skutečných událostí.

Kapitán má takřka dvě hodiny, ale nudit nestačí. Samotný závěr sice film malinko strhává v kabaretní tragikomedii, ale možná je to potřeba, aby člověk ustál předchozí silnou kávu. A ona ta kabaretní dekadence k celému tyjátru vlastně patří. Ve výsledku jsou zde obnaženy slabosti lidské mysli podobně jako ve filmu Experiment, který o podobném tématu referoval také velmi povedeně. Moc ve vlastních rukách zkrátka nedokáže ustát každý.