RECENZE: Joker – gothamský Taxikář

Komiksárny z univerza DC (studio Warner Bros.) prohrávají v konkurenci Marvelu (Disney) na plné čáře. Nedokáží naplňovat svůj potenciál ani zdaleka tak, jak by si hlavouni představovali, takže možná proto svěřili režiséru Toddu Phillipsovi netradiční origin jedné ze svých ikonických postav – Jokera. Phillips je známý především díky Pařbě ve Vegas a následným sequelům, nicméně Filmfanatica zaujal také svojí hříčkou na hraně komedie a dramatu Týpci a zbraně.

MASKA JAKO BERLIČKA K DIVÁKŮM
A proč je tenhle origin netradiční? Protože to vlastně není komiksová podívaná. Tenhle film by totiž mohl fungovat i bez linek na Gotham nebo legendárního Batmana. Vydařená společenská kritika namixovaná s diagnózou psychicky narušené osobnosti by vlastně dokázala obstát i zcela samostatně. Ale chápu; Batmanovský brand přitáhne do kina větší dav.

Jenže právě diváci, kteří přijdou na “další díl Batmana” budou nejspíš z kina odcházet udivení / zklamaní, co to vlastně viděli. A naopak lidé, které by mohla tahle společensko-kritická sonda oslovit a zaujmout, Jokera neuvidí, protože “komikrásna”. Dokonalý začarovaný kruh.

Arthur Fleck je zkrachovalý komik, který žije se svou matkou v Gothamu a společně snáší útrapy stíhající spodinu společnosti. Často sní o úspěchu a uznání, jenže v téhle džungli vládnou ti nejdravější a ti si dokáží pravidla ohýbat, jak potřebují. Joaquin Phoenix v titulní roli znovu potvrzuje, že je jedním z nejlepších herců posledních dekád a zároveň jedním z nejpřehlíženějších, což skvěle koresponduje právě s postavou Arthura Flecka. Celý film na něm doslova stojí.

PŘIZNANÉ ODKAZY I FALEŠNÉ STOPY
Vypravěč není úplně spolehlivý a tenhle prvek se mi ve filmu hodně zamlouval. Dodává celé podívané rozměr nejistoty, čemu vlastně můžete věřit a nutí vás pokládat si otázky, jestli na těch konspiračních teoriích přece jen nebude něco pravdy.

Film je protkaný hezkou řádkou pomrknutí na filmové i komiksové fandy a já osobně jsem si nejvíce užíval obsazení Roderta De Nira, na jehož Taxikáře jsem si během sledování Jokera nejednou vzpomněl. Hezky vypointovaný je také Jokerův proslov k divákům v závěru filmu, kdy povedeně tepe nejen do diváků filmové realityshow, ale také do nás – skutečných diváků.

KOUZLO JEDINEČNOSTI
V tomhle světle pak je pro mě malou kaňkou snad jen úplný závěr, kde mi přišlo, jako by si tvůrci nebyli úplně jistí, čím film zakončit. Nicméně tuhle nedokonalost dokážu odpustit, protože vše ostatní je na svém místě. Důkazem budiž také soundtrack Islanďanky Hildur Guðnadóttir (Sicario 2 nebo Černobyl), který v mnohých místech citlivě a hodně nenápadně odkazuje na motivy Hanse Zimmera z Nolanovy Batmaní trilogie. Bravo!

Sociální kritika zabalená do (zdánlivě) komiksového hávu tedy funguje. Varovný prst ukazuje na falešné proroky i sebestředné elity, jejichž přehlíživost může vést až ke vzpouře lůzy. Osobně doufám, že po úspěchu Jokera se teď Hollywood nezblázní a nezačne točit všechny komiksárny právě v tomto duchu. Kouzlo je totiž právě v jedinečnosti zvoleného přístupu, jenž si v závěru roku zcela po právu odnese nejedno ocenění. Filmfanatic se klidně vsadí, že na prázdno nevyjde vtipálek ani na Oscarech.