RECENZE: Mnichov: Na prahu války – Britové nepoužívají zrcadlo

Film není učebnicí dějepisu. To bych rád připomenul, než se pustíme do recenze snímku, který reflektuje jeden z nejvíce traumatických okamžiků našich novodobých dějin. Mnichov: Na prahu války navíc nepopisuje čistě dějinné události, ale vychází z knižní předlohy Roberta Harrise. Ten v příběhu prolíná historická fakta s fikcí, čímž se proslavil už ve výborné Otčině. I ta se kdysi dočkala filmového zpracování od HBO a dopadlo to velmi dobře. Jak si tedy s Harrisovou další látkou poradil Netflix?

ZTRACENI V MNICHOVĚ
Samotná zápletka se točí kolem tajného dokumentu, který chce německá opozice předat Britům během Mnichovské konference a dokázat tím, že Hitlerovi se nedá věřit. Prý se nehodlá spokojit se Sudety, chce vést dobyvačnou válku a drancovat Evropu. Ideálními prostředníky pro riskantní výměnu se zdají být Hugh Legat a Paul von Hartman – dávní spolužáci z Oxfordu.

Filmfanatic vidí zásadní problém už v samotném příběhu. Knižní předlohu jsem četl, a i když řemeslně byla napsaná skvěle, děj mě nedokázal strhnout. Spisovatel se bohužel držel až příliš při zemi, a tak ani filmaři nemají kde brát. Vše působí příliš civilně, úřednicky. Podobný příběh se v kulisách politického vyjednávání klidně mohl odehrát.

ZPÁTKY DO MINULOSTI
Předválečná atmosféra, kostýmy i odér doby jsou ve filmu zachyceny dokonale. Na druhou stranu, celý děj se odehrává víceméně v kancelářích, takže skvělou práci odvedli především kostyméři. Exteriérů je pomálu, ale i ty hrají dokonalým rytmem předválečného Německa. 

Další povedenou stránkou filmu je casting. Postava britského ministerského předsedy Nevilla Chamberlaina (Jeremy Irons) je od historické figury takřka k nerozeznání. Na dostřel svým předlohám jsou také nacističtí pohlaváři, což se bohužel nedá napsat o tom nejdůležitějším. Hitler zkrátka vypadá jako karikatura z druhořadého komiksu. Filmaři ho neprezentují v roli obávaného diktátora, který je prakticky na vrcholu sil, ale coby parodickou postavičku. Proč? Na tom nám dá odpověď posledních 10 minut filmu.

MORÁLNÍ DILEMATA
Nejednou zazní, že jednat v Mnichově o Sudetech bez účasti Čechů (ano, ve filmu se mluví o Češích, nikoli o Čechoslovácích) je nemorální. O to víc pak šokuje závěr! Kolem Chamberlaina se obdivně srocují postavy, které v průběhu filmu opakovaně ponížil nebo zklamal a plácají ho po zádech, jak skvělým stratégem je. Že Hitlera mistrně vlákal do pasti, která ho zdiskredituje před celým světem, jakmile poruší dodatek ke smlouvě, jež sám podepsal. Má to však tři významné chyby.

První dvě by Filmfanatic dokázal přejít. Chamberlain ve skutečnosti Hitlerovi věřil, že Sudety budou posledním německým nárokem. Ale jak víme, film není učebnicí dějepisu. Proto bych se dokázal smířit i s posledním dovětkem filmu. V roce 1938 sice Británie nebyla připravena na válku, ale to samé platí o Německu. Ani Hitler si v době kolem Mnichova nemohl dovolit tak expanzivní tažení, jaké předvedl o několik let později.

Nepřekonatelný problém mám s třetí chybou. Manipulovat diktátora do “pasti”, jejíž sklapnutí mu nijak neuškodí, ale zničí životy milionům lidí? Neobhajitelné! Skoro to vypadá, že film si na poslední chvíli vzala do parády nějaká vlastenecká klika, která nehodlala dopustit byť jen náznak selhání v jednáních předválečné Británie. Je to škoda. Mohli jsme se dočkat zajímavé historické úvahy, která je bohužel aktuální dnes a nejspíše vždy bude. Totiž, jestli mají velmoci právo obětovat menší země v dlouhodobém geopolitickém plánu.

Filmařsky je tedy Mnichov: Na prahu války slabším (skoro)špionážním dramatem s výbornými dobovými kulisami. Morálně jde o další důkaz toho, že některé národy si v současnosti nedokáží nastavit zrcadlo. Pamatujte proto, že historie se ne vždy musí opakovat, ale velmi často se rýmuje. Připomeňte si mnichovské rytmy a poslouchejte, jestli se nerozezní až na současnou Ukrajinu…