RECENZE: Mandy – Kult pomsty z osmdesátek

Nicolas Cage býval kvalitním hercem, ale v poslední době klesal spíše do ranku Stevena Segala. V dramatu Joe však nedávno naznačil, že bychom ho ještě neměli odepisovat. A já jsem moc rád, že v akčním retro-hororu Mandy je znovu ucházející, i když tentokráte je to nejspíš zásluha režiséra Panose Cosmatose.

Cosmatos je totiž velice zajímavým tvůrcem, protože jeho otcem byl George P. Cosmatos – mimo jiné tvůrce takových pokleslých klasik osmdesátých let jako Cobra nebo Rambo II. Mladší z rodu byl v mládí dle vlastních slov hodně ovlivněn všemi těmi VHSkovými béčky, kterými se jeho otec inspiroval a za Filmfanatica je to jedině dobře. Z tohohle odkazu totiž plnými doušky profituje právě Mandy – Kult pomsty.

Film by se mohl odehrávat fakticky v jakékoli době, ale já jsem rád, že momentálně frčí osmdesátkový retrofeeling, který rve oči i uši také tentokrát. Cage žije s malířkou Mandy poklidným životem kdesi uprostřed borovicových lesů někde na americkém severozápadu, dokud je jedné noci nenapadne banda vyšinutých hrdlořezů. Už z názvu filmu vyplývá, že někdo se pak musí vydat na cestu pomsty a důvtipný čtenář správně tuší, že to bude právě Nicolas Cage.

Přiznávám, že úvodní hodina je poměrně zdlouhavá, ale naprosto precizně diváka naladí na krvavé psychoinferno, které nastane ve druhé části filmu. Nářezovou hudbu Johanna Johannssona trefně doprovází fantasy ilustrace, jež ve vzájemné harmonii dokonale navozují jedinečnou atmosféru celého filmu. Nečekejte hluboký příběh, ale opravdu především sázku na povedenou psychydelickou auru, kterou bych asi nejlépe připodobnil k jinému osmdesátkovému retru Cold In July.

Cage ani nemusí moc hrát, stačí mu tvářit se vyšinutě, což zvládá dokonale a divákovi tahle póza k pochopení jeho pohnutek stačí. Pokud si tedy občas ulítáváte na bezdůvodně krvavých jatkách a milujete pokleslé osmdesátkové klasiky, Mandy je rozhodně filmem pro vás.