RECENZE: Ad Astra – Brad Pitt v nové sci-fi klasice?

Brad Pitt má letos skvělý rok. Po vydařené tarantinovce Tenkrát v Hollywoodu teď přichází v blockbusterovém sci-fi Ad Astra, ve kterém ho režisér James Gray vysílá až k samotnému okraji naší sluneční soustavy.

Je 22. století, lidstvo osídlilo většinu solárního systému, má základny na Měsíci, Marsu a umělé satelity s lidskou posádkou obíhají třeba i kolem vzdáleného Neptunu. A právě k němu se má Brad Pitt v roli armádního astronauta Roye McBridea vydat, aby navázal kontakt se svým domněle zmizelým otcem (Tommy Lee Jones), který byl také astronautem a pracoval na tajném projektu s cílem najít inteligentní mimozemský život. Cesta vede přes měsíční základnu na Mars, kde je dostatečně silná anténa, aby navázala kontakt s projektem Lima, na němž McBrideův otec pracoval.

Ad Astra je vizuálně úchvatné dílo, o čemž vás přesvědčí už úvodní scéna na babylonské anténě, která sahá od zemského povrchu až do vesmíru. Nádherně vypadá také měsíční epizoda a je zkrátka radost kochat se jednotlivými scénami tohohle vesmírného dobrodružství. Potud je film klasickým blockbusterem, který diváka láká především na efekt. Za tímhle pozlátkem se však skrývá ještě psychologická rovina, jež řeší Pittův vztah k chybějícímu otci, který dal přednost vědecké misi před vlastní rodinou.

Tady se Ad Astra snaží podobat především Vesmírné odysee, jenže je místy až příliš doslovná. Těch voiceoverů by zkrátka mělo být ve snímku o něco méně, protože leckdy už je to na hranici trapnosti nebo směšnosti, když Pitt doslova papouškuje své pocity, které by si měl divák v lepším případě spíše domyslet, než aby mu byly polopaticky předestírány. Pitt k tomu totiž má hereckou kapacitu i výrazový um.

Postupem času přináší děj také situace, nad jejichž absurditou povytáhnete obočí a pomyslíte si, že tohle by se hodilo spíše do nějakého sci-fi béčka a Ad Astru to trochu sráží z piedestalu. Ve filmu je zkrátka až příliš drobností a detailů, které mu nedovolí zařadit se po bok těch největších klasik, jako je právě 2001: Vesmírná odysea. Nicméně na Gravitaci nebo třeba Nolanův Interstellar to stačí a to je společnost, za kterou by se tvůrci rozhodně neměli stydět.

Vizuálně podmanivé dílo, jenž se snaží předat také hlubší poslání tedy doplácí především na to, že svého diváka poněkud podceňuje. Na druhou stranu, pokud by do toho šli tvůrci skutečně naplno, asi bychom dostali až příliš meditativní podívanou. Takhle se můžeme radovat z vysoce koukatelného sci-fi, které si dozajista zaslouží vaši pozornost a možná i nějakou tu nominaci na Oscara (vizuální efekty?). Tenhle film se stane (i přes své neduhy) klasikou.